Tisíc a jeden klik (ukázka)

 

   
   

Předmluva

 

Vážené čtenářky a čtenáři,

 

    když jsem četl tuto knihu poprvé, nemohl jsem uvěřit tomu, že by mohla popisovat skutečné příběhy. Jednoho dne mi bylo nad sklenkou vína vysvětleno, že povídky byly opravdu inspirovány reálnými zkušenostmi. Přestože příběhy v této knize jsou vyprávěny s určitou nadsázkou a ironií, popisují skutečné zážitky několika žen a mužů, kteří se pokusili seznámit se prostřednictvím internetových seznamek. Povídky jsou odrazem vlastních zkušeností autorky a částečně příběhů jejích několika známých. Seznamují nás se specifickým prostředím internetových seznamek, se všemi jeho pozitivy i negativy a současně nám dávají nahlédnout do vnitřního světa několika hrdinů, kteří se zhruba v polovině svého života pokoušejí najít nového partnera.  

    Tato kniha je realistickým odrazem toho, že internetové seznamky poskytují mnoho příležitostí k navázání nových kontaktů, ale i toho, že prostředí internetových seznamek umí být bezohledné, kruté, sobecké a hlavně vulgární. Ukazuje fenomén dnešní doby – přesvědčení mnohých, že anonymita internetu nevyžaduje slušného chování. 

    Přestože kniha může celkově vyznívat jako rána do tváře všem bezcitům a hulvátům, její poslání je jiné. Má Vás především pobavit. Autorka Vám s lehkostí a nadhledem předkládá následující stránky, některé plné ironie a jiné zase trošku smutné. Ukazuje, že hledání partnera či partnerky přes internet může být záležitost humorná, dobrodružná, ale často i velmi zdrcující. Přesto se autorka jako každá správná kočka zatím vždy dokázala otřást a jít dál.

 

                                                                                                            Jan Ševčík

 

 

Úryvek z povídky Šance pro lásku

 

Večer nepršelo, byl příjemný vlahý večer, ve vzduchu bylo cítit blížící se léto.  Večer skoro jako stvořený pro rande, napadlo Helenu. Martin ji vedl až k přehradě. Když scházeli po schodech dolů k řece, najednou se zastavil o schodek níž. 

    „Teď jsem tak akorát,“ poznamenal, když se otočil k Heleně a objal ji. Jejich polibek přerušila až jiná dvojice, stoupající naopak po schodech vzhůru. Návrat zpět se protáhl, rychlost chůze zpomalovalo jejich těsné objetí, navíc se každou chvíli zastavovali, aby se mohli znovu políbit. 

    Druhý den přišla Heleně zpráva. Martin pozastavil registraci u Dalily, aby mu neposílala žádné další profily. Chce se věnovat pořádně jen jedné ženě – a tou je Helena. Připojil pozvání na večeři a láhev výborného bílého vína. 

   Blížil se konec školního roku, děti o víkendu odjížděly se svým otcem na chalupu k babičce a Heleně už tedy nebránilo vůbec nic v tom, aby pozvání přijala. Do soboty s Martinem komunikovala už jen virtuálně, připadal jí ale sdílnější a jeho zájem o ni se zdál být opravdový. Svěřil se Heleně s tím, že už je rok sám, ale podobně jako ona nechce vztah za každou cenu. Rád by našel partnerku, s kterou už by mohl zůstat, krátkodobé známosti ho nezajímají. Do svého bytu si dámské návštěvy nevodí.

   „…V mém bytě se aktuálně vyskytují dvě kočky – obě dvounohé. Ta devítiletá spí na jedné polovině mé manželské postele, druhá, dvanáctiletá přijede zítra z oslavy narozenin své kamarádky. Potom se vymění a ta menší využije rozkládací matrace. No a příští víkend budu v tomto království úplně sám a druhou, prázdnou polovinu mé postele zabere Kryserka, pravěká veverka. K té se tulím, když jsem sám. Nedávno mi ji starší Katka zašívala, protože Kryserka měla díru v rozkroku. Ale neboj, nejedná se o žádnou těžkou úchylku, jen o únavu materiálu. Už se moc těším, až Ti Kryserku představím…“ 

    Když Helena zazvonila u Martinových dveří, dveře se pootevřely a škvírou na ni vybafla Kryserka. 

    „Heslo?“

    „Doba ledová?“ zkusila Helena a pohladila Martina po tváři svou studenou rukou. Večer už bylo chladno a ona měla na sobě jen lehké šaty.

    „Tak s tím musíme něco udělat,“ konstatoval Martin a vedl ji dovnitř. Vzápětí oběma nalil do sklenic bílé víno. Bylo výborné, podobně jako večeře, ale Helena jen usrkávala. Chtěla být střízlivá, chtěla si vštípit do paměti každý okamžik jejich společného večera, chtěla vnímat Martina nezastřenými smysly… Kdesi hluboko v ní vězel strach, že krásných chvil s Martinem nebude mnoho. Jejich společný čas Martin přísně kontroloval, pokud měl čas  a chuť, sám se Heleně ozval, dopředu se s ní ale na ničem nedomlouval. 

    „Vztah se musí dávkovat,“ řekl jí, když se s ní po procházce loučil u dveří letmým polibkem. Pokusila se ho přitáhnout k sobě a obejmout, ale odtáhl se. Její návrhy odmítal s výmluvou na práci. Možná to nebyly výmluvy, v každém případě Helena cítila, že v Martinově životě není místo pro spontaneitu a že svoje emoce drží pod kontrolou. O to cennější pro ni bylo, když ji po večeři nenechal ani dopít kávu. Její drahé, zbrusu nové prádlo si Martin ani nestihl prohlédnout, svlékal ji rychle a nedočkavě a vzápětí ji odvedl do ložnice. Kryserka se tento večer musela spokojit s místem na nočním stolku…

 

 

Úryvek z povídky Déjà vu

Optimista

(21.2.2012)

 

Trklino:  ahoj kotě

Trklino:  proč nereaguješ, jsi online

Blackcat: Nezvolil jsi nejlepší oslovení.

Trklino:   Neurážej se hned, šla bys na večeři?

Blackcat: Moc spěcháš, my se vůbec neznáme, ani nevím, kdo jsi.

Trklino:  Jsem muž

Blackcat: Muži, chceš mi o sobě něco prozradit? Moje jméno, věk i fotku vidíš, tak co poskytnout stejné informace?

Trklino: jsem muž

Blackcat: Aha, tak ahoj…

Trklino: co je za problém?

Trklino: krávo

Trklino: napiš krávo

Trklino: večeře je ti málo blbko?

Trklino: nikoho si nenajdeš

Trklino: a já o tebe nestojím

Trklino: trhni si

 

Nezmar

(O půl roku později)

 

pate: Ahoj, nechceš se seznámit?

Blackcat: Ahoj, kdo jsi? Napíšeš o sobě víc?

pate: Jsem muž.

Blackcat: Zažívám silný pocit déjà vu.

pate: Jako že jsi vzrušená?

Blackcat: Ne, spíš, že už jsme si psali.

pate: To bych neřekl.

Blackcat: Ano, snad se jen pletu. Napíšeš tedy o sobě víc?

pate: Jsem muž.

 

Úryvek z povídky Beruška

Jsou různé důvody, proč chlap v nejlepším věku zůstane najednou sám. Mému kamarádovi zemřela žena. Ne nebojte se, schovejte kapesníky, nečeká Vás další srdceryvný příběh o nevyléčitelně nemocné milované ženě. Nečeká vás ani další příběh záletného manžela, který opustil rodinu kvůli mladé, naprosto fantastické milence, která po čase zase opustila jeho (i s penězi, pochopitelně). Našla si mladšího, jak jinak. 

     Ne, nic takového se u nás nestalo. Možná vás to překvapí, ale své ženě jsem byl vždycky věrný.  Asi to zní trochu nepravděpodobně, ale měli jsme spokojené manželství. Takové klidné, normální manželství. Oba máme práci, která nám vyhovuje, máme pěkný byt, šikovného syna, který celkem úspěšně studuje střední školu a nikdy s ním nebyly větší problémy… no a taky chovnou stanici britských koček. Do koček se zbláznila Věra, moje žena, vlastně teď už bývalá žena. Pořád si nějak nemohu zvyknout, že z mé ženy je žena bývalá. Je to podobné jako s rukou po amputaci. Už nějakou dobu ji nemám, ale pořád ji tam cítím. Tedy svou ženu. Ruce mám naštěstí obě. Musím přiznat, že když Věra přinesla domů naši první kočičku, Bernadettu, okamžitě jsem si ji zamiloval. Tu kočičku, Věru jsem miloval tehdy a miluji ji pořád. I když už je bývalá. Ta kočička mi jako jediná taky zůstala. Jen jí teď říkám Beruško. Nechápu, proč lidé dávají kočkám tak vznešená jména, když pak na ně stejně volají úplně jinak. Navíc většině koček je úplně jedno, jak se jmenují. Když mají chuť, přijdou za vámi i bez zavolání. V opačném případě je můžete oslovovat, jakými jmény chcete, můžete se lichotit a podbízet, slibovat nebo dokonce žadonit, její výsost Kočka stejně bude předstírat dočasnou ztrátu sluchu. Proč by nemohla kočka mít ve svém rodném listě, tedy průkazu původu zapsáno jméno: Beruška z Wilsonova lesa.

     S Věrou a Beruškou jsme absolvovali řadu výstav, získali několik pohárů a taky nové přátele. Na jedné z výstav jsem potkal Helenu, její nový přírůstek, krásná zlatá kočička Sisi, tehdy vyhrála výstavu a zvítězila i nad Beruškou. Ale přál jsem jí to, její sibiřka je moc pěkná a navíc milá. Helena je kolegyně sestřenice mé ženy, taky psycholožka. Na výstavě byla s manželem. Oba jsme se zasmáli, když jsme se o pár let později potkali na jedné ze seznamek. „Nikdy bych nečekala, že zrovna ty se rozvedeš,“ řekla mi Helena. „Vypadali jste jako nerozlučná dvojice, tak jste byli sehraní.“ Okamžitě jsem jí to vrátil. Ona a její Marek působili stejně. Jako harmonický pár. Jako jeden z mála, kteří mají šanci, že spolu vydrží. Spousta manželství kolem mě zkrachovala. Pár mých kolegů si dokonce našlo mladší partnerky a teď už spěchají z práce, aby mohli kmitat po parku s kočárkem, zatímco já dodělávám práci za ně. Já přece nikam nespěchám, že. Jsem doma sám, syn už se o sebe dokáže postarat, vždyť je už dospělý.  Tohle mě nikdy nelákalo, věřím, že si časem užiju vnoučata, ale mladou ženu a novou rodinu, to si už neumím představit. Možná jsem trochu pohodlný, ale vyhovoval mi život, který jsem měl s Věrkou. O víkendech jsme vyráželi na výlety, příp. na výstavy nebo různé akce s přáteli. Přes týden jsme se po práci věnovali svým koníčkům, s Věrkou a synem jsme se potkávali u večeře, popovídali jsme, co je nového a když byl čas a nálada, shlédli jsme společně nějaký film, nebo si v posteli četli. Nebo jsme také knihu odložili a… Ne, raději nevzpomínat. Věrka nebyla žádná velká krasavice, ale bylo mi s ní dobře. 

    Bylo mi s ní dobře až do toho osudného dne. Věrka byla na setkání spolužáků ze střední školy. Čekal jsem, že přijde pozdě, šlo o setkání maturantů po 25 letech. Nic jsem jí nezakazoval, chápal jsem, že takové výročí se musí oslavit. Jenže Věrka nepřišla vůbec. Přesněji řečeno – přišla až druhý den a tvrdila, že byla hodně opilá, tak raději zůstala spát u kamarádky, která bydlí jen pár kroků od restaurace, kde probíhal ten večírek. Věřil jsem jí. Možná má pravdu psycholožka Iva, ta Věrčina sestřenice, že jsem až moc hodný. Hodný až blbý, napadlo vás určitě. Nedivím se. Z kamarádky se později vyklubal spolužák, velmi zachovalý a čerstvě rozvedený. Jak mi Věrka později sdělila, na večírku přeskočila jiskra a nedalo se nic dělat. Většinou se mluví a píše o stárnoucích chlapech, kteří se zbláznili do mladé kočky. Ale viděli jste někdy, co dokáže udělat ženská, když se ve svých 43 letech zamiluje? Věra šla za hlasem svého srdce, nebo spíš kundy a chovala se jako zbavená rozumu, slepá a hluchá. Prodala naše dvě kočky, protože už neměla čas se o ně starat. Vybrala všechny naše úspory a nechala si přeoperovat, co se dalo. Po porodu povolené břicho, povislá prsa a pokleslá horní oční víčka. Jednoho krásného dne si sbalila kufry, a když jsem se vrátil z práce, čekal na mě na stole jen lísteček a pověstné „Sbohem, bydlím teď u Jirky.“

     Syn je sice dospělý, ale přesto se zhroutil a skončil na psychiatrii. Nedokázal přijmout tu změnu, která se s jeho mámou stala. Naštěstí se Ivě povedlo dohodit mu psychoterapeuta, s kterým si rozumí. Když přišel z poslední schůzky, usmíval se a řekl mi: Eda (tak se jmenuje ten psychiatr) je fajn. Je ještě větší blázen než já.  

    

   
         
         
         
   

Zpět na seznam textů