Na javoru sedí panda (ukázky)

 

   
   

(Povídky z prostředí psychiatrické léčebny)

 

Na javoru sedí panda

Ráno byla na stromě zase. Pozorovala jsem ji z okna svého pokoje. Dnes nesmím zapomenout přijít včas na snídani, abych jí mohla něco donést, až skončí ten ranní cirkus a sestřičky nás pustí ven. Park je tu opravdu krásný, zvlášť teď začátkem léta bych nejraději byla venku pořád. Vezmu si svůj batůžek, naskládám do něj posbírané zbytky jídla a většinou se ještě zastavím v místním obchůdku s potravinami. Pozdravím Josefa II., který mi vlídně kyne svou pravou rukou. Procházím známou cestou kolem altánku, kde je většinou obsazeno, protože láska kvete nejen v každém věku, ale i na každém místě, dokonce i v psychiatrické léčebně.

Moje kamarádky už na mě většinou čekají. Jsou dvě, jedna větší, zavalitější, zrzavá s bílými fleky a krásnýma kulatýma očima. Ta druhá je menší, štíhlejší a celá černá se žlutozelenýma očima. Vypadá jako zmenšenina černého pardála. Přiběhnou ke mně se zdviženými ocasy, jako by mě zdravily: „Ahoj, to je fajn, že jsi tady, ráda tě vidím,“ říká zrzavá. „Kde jsi byla tak dlouho?“ ptá se černá a otírá se mi o nohy. Nejdřív si s nimi musím popovídat a hladit je, teprve když jsou dostatečně vymazlené, vybalím z batůžku snídani. Nakrmené kočky se spokojeně olizují, vyskočí za mnou na lavičku a společně se vyhříváme na sluníčku. Když se kočky rozhodnou vyrazit na obchůzku parku, aby zjistily, co je nového, pokračuji ve své procházce.

Občas zahlédnu něco, co bych asi vidět neměla. Ze zamřížovaného okna jednoho pavilonu vykukuje ruka a spouští dolů silný provaz. Za několik minut ho zase vytahuje nahoru i s nákladem. Jsem schovaná za kmenem stromu a snažím se rozpoznat, co že to visí na provaze. Brýle mám jen na čtení, do dálky zatím vidím docela dobře, takže je mi jasné, že osoba stojící dole přivázala na provaz láhev alkoholu.

 

Citronečník trojlistý

Ten bastard můj otec udělal v životě jen jednu dobrou věc, když umřel v pravý čas. Pravděpodobně se uchlastal. Pokud máma žila, neměl pro ni jediné dobré slovo, ale když ji zákeřná rakovina během pár měsíců o život připravila, začalo to s ním jít s kopce. Od okamžiku, kdy jsem se od rodičů přestěhovala, už jsem s otcem nepromluvila. Setkala jsem se s ním naposledy před pěti lety na mámině pohřbu a potom v nemocnici, kam mě volali, když umíral. Přišla jsem pozdě. Naštěstí. Jako jediné dítě jsem zdědila po rodičích domek. Dát ho do obyvatelného stavu mi dalo docela zabrat, ale dnes už se v něm dá velmi příjemně bydlet. Není velký, ale dva pokoje a malá pracovna pro mě a příležitostné návštěvy plně dostačuje. Největší bohatství je ale zahrada, na ni jsem náležitě hrdá. Otec se o ni nestaral vůbec, takže jsem ji zdědila ve stavu, který okrasnou zahradu nepřipomínal ani vzdáleně. Řadu keřů jsem musela nechat vyřezat, pár starých stromků pokácet, zlikvidovat plevel, porýt pozemek a naset nový trávník a na závěr zasadit spoustu nových keříků a trvalek. Domek je situovaný na konci ulice, sousedy mám jen z jedné strany, ale v podstatě o nich nevím. Plot je lemovaný vzrostlými keři, které dnes už tvoří neproniknutelný plot. Mezi keři poblíž domku je jeden skvost, moje srdeční záležitost. Citronečník trojlistý, Poncirus trifoliata. Možná mám nějaké utajené italské předky, možná jsem se prostě jen měla narodit na jihu, protože subtropické rostliny jednoduše miluji. Terasa v létě dýchá středomořskou atmosférou a nic mě nedokáže nabít tak, jako posezení se skleničkou dobře vychlazeného vína mezi vzrostlými citrusy, kvetoucími oleandry a syrskými ibišky, mnoha druhy levandule a dalšími středomořskými bylinkami v terakotových květináčích. Pro zimování svých zelených miláčků jsem vyčlenila celou verandu, kterou jsem nechala zasklít. Citronečník je opadavý keř, obvykle značně trnitý. Listy jsou typicky trojčetné, výjimečně pětičetné, střídavě uspořádané. Prostřední list bývá 3–5 cm dlouhý, krajní pak měří 2–3 cm. Rozemnuté listy vydávají typickou citrusovou vůni. Hrozivě vypadající trny dosahují délky až 5 cm. Pětičetné bílé květy jsou podobné květům citrusů, ale větší, asi 3–5 cm v průměru. Na rostlině se objevují v dubnu, ještě před vyrašením prvních listů. Vůně je oproti pravým citrusům poměrně nevýrazná. Plody jsou kulaté, 3–5 cm v průměru a slabě plstnaté. V mládí jsou zelené, v době zralosti získají sytý žlutý odstín. Chuť je kvůli značnému obsahu pryskyřic trpká až hořká, navíc většinu plodu zabírají semena. Ale kvůli plodům jsem si ho neoblíbila. Citronečník je totiž mrazuvzdorný, jediný blízký příbuzný citrusům, který v našich podmínkách úspěšně přezimuje. Vydrží pokles teplot až k hranici 25 °C a i v případě namrznutí úspěšně regeneruje. Citronečník je součástí živého plotu v mé zahradě, vzhledem k nebezpečně vyhlížejícím trnům je zcela neprostupný, i když není příliš hustý. Brzy na jaře ho zdobí výrazné květy, později zajímavé vyhlížející a dlouho neopadávající žluté plody.

Fascinují mě především jeho nebezpečně vyhlížející trny. Vlastně si nevybavuji, kdy mě poprvé napadlo, že by se daly použít k napichování trofejí.

 

    

   
         
         
         
   

Zpět na seznam textů