Musíš to chápat (ukázka)

 

   
   

(Volné pokračování románu Manželský katafalk)

 

Prolog

 „Mám někoho rád“, řekl jsi mi znenadání to lednové odpoledne. „Jsem už dlouho nešťastný, tak přece musíš pochopit, že jsem si našel kamarádku.“ Nechápala jsem. Bylo to jak blesk z čistého nebe. Měl jsi pravdu, nebylo to mezi námi už tak hezké jako kdysi. Měl jsi pravdu, vzdalovali jsme se. Ale já tě přesto měla ráda. Často jsem teď chodila do ložnice dřív než ty a předstírala spánek. Neposlouchal jsi mě, když jsem ti říkala, jak je pro mě důležité, abys mi voněl. Večer jsi byl příliš unavený na to, aby ses šel osprchovat. Nepokládal jsi za důležité vyměnit si ráno košili... Neměl jsi sílu se o mě zajímat, nezeptal ses třeba: Jaký jsi měla den? Na to jsi byl příliš unavený, ale já byla unavená také. Ten věčný kolotoč, z práce na nákup a domů, kde čekají další povinnosti a téměř žádné radosti. Večery jsi trávil raději sám u televize a já stále častěji usedávala za počítač a povídala si přes internet s kamarádkami.

„Možná kdyby ses na mě usmála, když přijdu domů, cítil bych se tu lépe." Neusmívala jsem se. Nebylo mi do úsměvu, když ses vracel od milenky. Nebylo mi do úsměvu, když jsem sbírala světlé vlasy z tvého oblečení.

„To přece musíš pochopit, že jsem nevrlý, mám o ni starost, když se mnou nekomunikuje.“

Nechápala jsem. Později jsem odmítla poslouchat tvoje dlouhé noční telefonáty. Poslala jsem tě pryč. Stejně jsi tu už jen přespával. A ty jsi odešel.

Ale po čase ses zase vrátil. „Udělal jsem chybu, chci se vrátit. Moc mi chybí děti.“ Mluvil jsi tak rozumně a přesvědčivě, až jsem ti nakonec uvěřila. Ale ty ses nevrátil. Nebo ses vrátil jen fyzicky. Vzdálenost mezi námi zůstala.

„Skončilo to, jsme jen přátelé. Ale ona je vážně nemocná. Mám o ni starost. Jsi tak bezcitná, že to neumíš pochopit?“

Nejsem bezcitná. Jen je pro mě cizí - ona. A nechci ji tu - mezi námi.

„Jsi netrpělivá. Mám problémy v práci, to je pro mě teď důležitější než vztahy. “

Taky mám problémy v práci. To ale neznamená, že kvůli nim přestanu komunikovat. Že kvůli práci budeme kolem sebe chodit jako cizí lidé. Naopak, když se mi nedaří, o to víc mi chybí zázemí, podpora, vlídné slovo. Poslouchám tě, když mluvíš o svých starostech. Kdo bude ale poslouchat mě?

„Táta se nevrátil kvůli nám. Táta se vrátil kvůli sobě.“ Vidíš, už i dcera tě prokoukla. Vrátil ses, abychom se o tebe zajímali. Abychom o tebe pečovali, aby sis mohl připadat potřebný a důležitý.

„Musíš přece pochopit.“

Ne, nemusím. Nechápu. Už nechci nic chápat. Odejdi. A nikdy se nevracej.

 

*

 

Založila jsem si blog. Konečně jsem sebrala odvahu a udělala to, k čemu mě přátelé přemlouvali už dlouho. Abych konečně vysypala obsah zásuvek, svým „Střípkům“ dala konečný tvar a pokusila se jít s kůží na trh.

„Některé příběhy jsou příliš osobní,“ bránila jsem se. „Nejsem exhibicionistka a nikdy nebudu.“

Od malička jsem byla spíš uzavřená a jako dítě dokonce stydlivá. Neuměla jsem se předvádět, odmítala jsem před publikem přednášet básničky (ty svoje už vůbec ne), a i když jsem od dětství stále něco psala, napsané jsem pečlivě zavírala do krabice, na kterou jsem přilepila výstražný nápis s lebkou a zkříženými hnáty: POZOR JED!

Poprvé jsem si troufla něco ze svých úvah a příběhů uveřejnit až na podzim roku 2009. Přihlásila jsem se na seznamku Štěstí, ale seznamovat jsem se nechtěla. Vlastně možná chtěla, ale komunikovala jsem spíš se ženami. Do profilu jsem si zadala, že hledám vztah čistě přátelský. Moje registrace byl v podstatě jen způsob, jak se dostat k deníkům, které v té době byly veřejné. V okamžicích volna jsem nahlédla, co je nového v denících a příspěvky Žanety a Míly mě nikdy nezklamaly. Staly se z nás kamarádky. Žaneta bydlela v Praze, naše komunikace byla proto čistě virtuální. S Mílou jsme se několikrát sešly osobně u kávy.

Jednoho dne jsem přidala příspěvek do svého deníku.

 

Rozvod

To ošklivé slovo rozvod... Dlouho jsem se s ním míjela. I když se manželství mých přátel a známých jedno po druhém rozpadala, stále jsem měla dojem, že mě se to netýká. Naše manželství je totiž jiné. Jsme k sobě otevření, komunikujeme spolu téměř o všem, všechny problémy řešíme, případné krize zvládneme. Až do té chvíle před dvaceti měsíci, kdy jsi sám přišel s přiznáním:

„Mám někoho rád.“

„Chceš se rozvést?,“ napadlo mě okamžitě. Tehdy jsem tohle slovo poprvé vyslovila nahlas v souvislosti s naším manželstvím. Popřel jsi to. Ale o několik měsíců později, těsně před výročím naší svatby jsi přišel domů s žádostí:

„Chci se rozvést,“ pronesl jsi zcela jednoznačně. „Jestli to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém,“ trval jsi na svém.

Nakonec jsem dala souhlas. Slovo „rozvod“ mi časem přestalo připadat tak ošklivé. Začala jsem vnímat i pozitiva, která rozvod přináší, objevovat nové možnosti a především samu sebe.

Po několika měsících přišlo slovo „rozvod“ znovu na pořad dne:

„Žádost o rozvod jsem nakonec nepodal, chci se vrátit.“ Šanci na nový začátek jsi ale nevyužil. Manželství je mrtvé, asi to byl hloupý nápad předpokládat, že by mohlo ještě ožít. Dnes už se rozvodu nebojím, i když to díky tobě nebude klidný rozvod. Nebojím se ani tvých výhružek a tvého zastrašování. Znovu jsem se mýlila, když jsem předpokládala, že se ti stejně jako mně příčí rozvodové boje a praní špinavého prádla na veřejnosti. Mýlila jsem se, když jsem předpokládala, že nepřipustíš, aby naše děti byly svědky našich sporů, a to dokonce u soudu... O to víc se těším na život po rozvodu.

Vzpomínáš si na smsku, kterou jsem ti poslala v březnu? „Než zase žít vedle někoho, to raději sama. Už mě neděsí být rozvedená.“

Vážně mě neděsí být rozvedená. Naopak - těším se na to.

 

*

 

Bylo to tak snadné… Povídali jsme si jako kdysi dávno. O všem. O jeho práci, jeho dětech, jeho manželství, kde se prý nic nezměnilo. O mém manželství, o mé práci, o nás… O mladých kráskách z Bratislavy… O jeho únavě. O jeho celibátu.

„Nelži mi.“

„Nelžu. Nikoho nemám. Neměl jsem. Ani jednou. Naposledy tebe.“

„Jsi impotentní? To se mi nezdá…“ Tiskla jsem se k němu zezadu, objímala jsem ho, a když se moje ruka posunula níž, nahmatala něco tvrdého…

„Nezlob. Nebo chceš mít spálenou večeři?“

Zvážněl.

„ Když se vrátím večer z práce, udělám si něco k jídlu a víc už nedám… Maximálně si něco přečtu. Opravdu nemám sílu na to, abych se věnoval nějaké ženské. A sex sám o sobě mi vůbec nic neříká. Sex omezený na pouhé kopulační pohyby… to mi nechybí.“

 

Milovala jsem každý kousíček Tomova těla. Nemusela jsem ho znovu objevovat, ke svému překvapení jsem si ho pamatovala, jako bychom spolu naposledy byli včera a ne před rokem. Pamatovala jsem si jeho vůni, tvar jeho rtů i chuť jeho polibku, nic pro mě nebylo nové…

Nic se nezměnilo. Bral si mě stejně drsným a přitom něžným způsobem jako kdysi, hrál si se mnou, otáčel si mě, vychutnával si mě, znovu a znovu mě miloval, tiskl se ke mně zezadu a držel mě přitom za vlasy tak pevně, až to bolelo, přesto jsem v duchu šeptala: Nepouštěj mě, nikdy, už nikdy…

Nemyslela jsem na to, co bude dál, nemyslela jsem na to, jak se budu cítit, až mě zítra poveze domů.

 

*

 

Zima mi nedělá dobře, pomyslela jsem si večer, když jsem rozestýlala svoji postel.

Ale dřív jsem ji snášela lépe, napadlo mě. Koukla jsem do zrcadla.

- To tvoje ubíhající roky ti nedělají dobře, namítlo zrcadlo. Zima je v tom nevinně.

- Chceš říct, že jsem stará?

- Chci říct, že stárneš.

- Nevypadám na to… namítla jsem. Necítím se tak, namítla jsem znovu.

- Nevypadáš? To bude tím, že jsi krátkozraká. Nevidíš své vrásky, proto jsi se sebou spokojená.

- Chceš mi naznačit, že okolí je vidí a já žiju v omylu? Že bych si měla nasadit brýle, když se dívám do zrcadla?

- Zkusila jsi to někdy?

- Jistě. Jsem hezká i s brýlemi. Zato ty jsi pěkně protivná, jako obvykle. Nechápu, co po mně chceš.

- Všimla sis, že ti padají víčka? Zvlášť to levé oko vypadá dost příšerně…

- Je možné si toho nevšimnout, když se každé ráno v koupelně marně pokouším vyrobit si nový obličej? Pokud možno s minimem vrásek a bez oteklých očí? Se zářivým úsměvem a optimistickým pohledem?

- Moc se ti to nedaří.

- To mi nemusíš říkat, myslíš, že to nevím? Lepší už to nebude. S tím se dá smířit.

- A jsi s tím smířená?

- Víš co? Jdeme spát.

 

Zhasla jsem, zavrtala jsem se pod přikrývku, ale dlouho se mi usnout nedařilo. Ještě donedávna všichni lidé v mém okolí tvrdili, že vypadám výrazně mladší, než jsem. Jako by příznaky stáří nepřicházely postupně, ale najednou. Najednou mi vyskočily vějíře vrásek kolem očí, prohloubily se nosoretní rýhy, začala mi padat víčka. Nevšimla jsem si toho v zrcadle, ale na fotkách. Když jsem prohlížela portréty, které o svátcích vyrobila dcera, zděsila jsem se. Takto opravdu vypadám? Neměla bych s tím levým víčkem něco dělat?

Možná i z toho důvodu, že na životě jsem nijak moc nelpěla, smrt mě nikdy neděsila. Ale s přibývajícími se roky se něco změnilo – čas v posledních letech utíká nějak jinak. Jako by výrazně přidal na rychlosti, to co dřív trvalo hodinu, dnes je za minutu pryč. Těším se na jaro, ale jaro znamená, že oslavím další narozeniny, které mě nezadržitelně přibližují padesátce, klimaktériu a předdůchodovému věku.

Kdy jsem si poprvé uvědomila, že stárnu? Možná tehdy, když jsem si pokoušela vyholit podpaží. Na dorůstající chlupy jsem neviděla, holila jsem se tudíž po paměti a úspěšnost svého zákroku jsem zkoušela pohmatem. Na rozdíl od novin, knihy nebo mobilu se podpaží od očí příliš oddálit nedá.

Kontrola v oční ambulanci problém nevyřešila. Dověděla jsem se, že jsem sice už vetchozraká, ale vzhledem k mé krátkozrakosti mínusové dioptrie vynulovaly ty plusové, takže brýle na čtení zatím nepotřebuji. Namítla jsem, že na některé úkony už přestávám vidět.

„Čtete bez brýlí?“

„To jo.“

„Vidíte bez brýlí na počítač?“

„To ano.“ A dokonce i na ptáka, pokud není mikro, dodala jsem v duchu.

„Tak vidíte.“

Se svými potížemi při holení jsem se svěřila u večeře dceři.

„To se dá vyřešit celkem jednoduše,“ konstatovala dcera okamžitě.

„Ano?“

„Vem si do druhé ruky zrcátko a koukej se při holení do zrcátka.“

„Vzhledem k tomu, že nevidím ani do dálky, bude obraz v zrcátku rozmazaný.“

„Tak si vezmi na holení brýle na dálku, ty máš, ne?“

Přišlo mi to sice trochu komplikované, ale chytré. Vzala jsem si tedy do sprchy zrcátko a brýle, správně jsem nastavila vzdálenost … a nejdřív se mi zamlžily brýle, vzápětí i zrcátko.

Znovu jsem se oholila po paměti.

„Matko, proč se vlastně v zimě potřebuješ holit? Kvůli nám fakt nemusíš,“ reagoval syn na moje stížnosti.

Zamyslela jsem se. Vlastně má pravdu. Kvůli komu se vlastně chci holit? Pravou polovinu mé manželské postele okupují střídavě kočka, knihy a časopisy. Někdy i současně. Tak kvůli komu? Kdy jsem se naposledy před někým svlékala? Ani můj gynekolog se o moji horní polovinu těla nezajímal, jemu stačilo zrevidovat tu část od pasu dolů.

Ano, gynekolog.

Podruhé jsem si přibývající věk uvědomila na preventivní prohlídce právě u svého gynekologa. Tentokrát byla prohlídka tak důkladná, že jsem ji sama pro sebe nazvala technickou revizí. Kromě pravidelného odběru cytologie a vyšetření pohmatem mě lékař ještě položil na nízké lehátko a provedl ultrazvukové vyšetření dělohy. Strčil do mě sondu zabalenou do čehosi, co připomínalo prezervativ hustě potřený gelem, a chvíli sledoval monitor.

„Hm, hm. Tady jsou lehké srůsty na jednom vaječníku, hm, tento je mírně atrofovaný… ale to nic neznamená, to je normální nález ve vašem věku,“ uklidnil mě.

Když jsem se mlčky oblékla a posadila se ke stolu, doktor už zapisoval svůj nález do počítače a já se pokoušela strávit jeho informaci. Po chvíli hlasitě zvolal:

„Vám už bude 45, že?“

No, bohužel, ale žádný důvod k nadšení na tomto faktu neshledávám.

„Vy máte nárok na prsa!,“ jásal lékař dál.

„Na nový prsa? Jo, tak ty by bodly.“

„Ale ne. Ty vám předepsat nemůžu, ale napíšu vám doporučení na mammografický screening. Od 45 let ho máte zdarma.“

Tak to je opravdu výhra, komentovala jsem jeho sdělení v duchu, zatímco jsem nahlas slušně děkovala.

Potřetí jsem si přibývající roky uvědomila, když jsem vyráběla inzerát do seznamky. Hluboce jsem se zamyslela a vyplodila následující text:

 Ráda bych potkala muže s jiskrou v oku, úsměvem na rtech a smyslem pro nesmysl, který by mi byl sem tam oporou, ale především parťákem, někoho, s kým by bylo příjemné si povídat nebo i mlčet, jít na výlet, do kina či do divadla, zatancovat si, vymýšlet hlouposti a poznávat nepoznané... Nejen pro léto ve dvou, ale nejlépe pro celou druhou půlku života.

Vzápětí jsem začala počítat. Pro druhou půlku života? To znamená, že plánuji dožít se 90 let. Nahlédla jsem do Wikipedie a četla: „…v dnešní době je průměrné dožití mužů v naší zemi kolem 71 let, u žen kolem 78 let…“

Z toho jednoznačně vyplývá, že už jsem za zenitem. Možná bych měla spíš napsat: pro poslední třetinu života…ale výraz poslední mi připadal přinejmenším příliš konečný, takže jsem se znovu hluboce zamyslela, poslední větu vymazala a nahradila stručným:

ale nejlépe už navždy.

 

 

*

 

Penzion jsme našli snadno. Jen nám nebylo zcela jasné, jak vznikl jeho název – poznávacím znamením byly vzrostlé břízy a smrky. Penzion Smrk? Nebo břízka?

„Spíš U břízky,“ napadlo Kláru.

„Penzion Pařízek,“ konstatoval Jakub a usadil se na pařez poblíž plotu. V tom okamžiku se otevřely dveře penzionu a prošedivělý muž se na nás usmál.

„Jdete k nám?“

„Pravděpodobně ano. Dorazili jsme z Brna a dál už nás nikdo nedostane,“ odpověděla jsem a shodila jsem zavazadla na trávník. Vzápětí jsem se sesunula za nimi.

„Tak pojďte dál. Pokoje jsou připravené, můžete jít hned nahoru. Předpokládám, že si chcete nejdřív odložit,“ řekl muž chápavě při pohledu na naše batohy a tašky.

„Nečekané, že?“ Usmála jsem se na něj a pokusila jsem se dostat ohromnou tašku zpět na rameno.

„Počkejte, pomůžu vám,“ nabídl se muž a galantně převzal mou tašku. Lehce se mu podlomila kolena, a když se pokusil přehodit tašku přes rameno, orosila se mu pleš.

„ Proboha, co to stěhujete?“

„Prozradím vám to,“ sdělila jsem mu s tajemným úsměvem, „ale jen pod podmínkou, že to zůstane mezi námi.“ Potom jsem se k němu naklonila, a sice potichu, ale zřetelně zašeptala: „V tašce je tělo mého exmanžela. Chceme ho tu odpoledne někde zakopat. Doufám, že do lesa není daleko.“

Klára s Jakubem dusili smích. Muž v prvním okamžiku vypadal, že tašku zase pustí.

Když se vzpamatoval, projevil nečekaný smysl pro humor.

„Vypadá to, že ex nebyl žádný drobeček. Jestli chcete, půjčím vám lopaty nebo krumpáče. Bohužel půjčování nářadí není v ceně penzionu,“ pokračoval v podobném duchu jako já.

Usmála jsem se na něj mnohoslibně. „Nějak se domluvíme.“

 

*

 

Filipa mi doporučila kamarádka Helena. Právnická kancelář se nacházela hned vedle její poradny, takže spolu občas prohodili pár slov, občas zašli společně na oběd. Dívali jsme se na sebe překvapeně, zjistili jsme totiž, že se známe. Navzájem jsme se představili a Filip mě usadil do kožené pohovky. Nebyl můj spolužák, byl asi o dva roky starší, ale studoval na stejném gymnáziu. Nosil černý kabát a černý klobouk a slušelo mu to. Zřejmě jsem se mu líbila, on se líbil mně, ale ani jeden z nás nikdy neudělal další krok. Filip byl na můj vkus trochu malý a já zase zakomplexovaná.

Rychle jsem počítala. Neviděli jsme se téměř 30 let. Filip od té doby vyrostl trochu do výšky a já vyrostla ze svých komplexů. Vlasy už měl méně husté a šedivé, ale slušelo mu to pořád. Automaticky jsem se v pohovce narovnala. Filip mi nabídl kávu.

„Připravím vám svou specialitu,“ sdělil mi a otevřel bar. Než jsem stihla zareagovat, nalil mi do kávy alkohol. „To je francouzská káva, dodal na vysvětlenou.“

Mám ráda kávu i alkohol. Každé zvlášť. Obojí dohromady mi nechutná. Přesto jsem usrkla kávy a pokusila jsem se mu předestřít svoji situaci. Tvářil se vážně. Když jsem mu ukázala kopii svého daňového přiznání, zavrtěl hlavou.

„Já bych do toho nešel. Pokud váš manžel nebude s rozvodem souhlasit, nezvládnete to. Rozvádět se mohou jen ti, kteří na to mají. Navíc děti ještě nejsou zletilé, pokud je bude žádat do péče, bude se případně odvolávat, rozvod se může táhnout i roky.“

„A co mám dělat? Žít dál v nefunkčním manželství?“

„Proč ne? Také tak žiju. Máme každý svůj život a obýváme společný dům. Je to podstatně jednodušší a pro obě strany přijatelnější, než dělit majetek.“

„Něco jako volné manželství?“

„Pokud se na tom dohodnete, může to fungovat, věřte mi.“

„Jenže to už pro mě není manželství. To je parodie!“

Filipovi to najednou zcela přestalo slušet. Dopila jsem kávu, která mi nechutnala, a rozloučila jsem se. Asi bylo naivní očekávat, že se může nějaký muž vcítit do mé situace, nadávala jsem sama sobě. Zřejmě budu muset sehnat právničku ženu.

 

Ilona mi padla do oka hned v prvním okamžiku. Byla asi o deset let starší než já, velmi vitální, chytrá, ale přitom citlivá a vnímavá. Stručně jsem jí převyprávěla svůj příběh a ukázala jsem jí kopii svého návrhu na rozvod.

„Máte s sebou i odpověď vašeho manžela?“

„Mám, ale ta už není tak stručná. A jen pro silné žaludky. Zatímco já jsem se omezila na pár vět, manžel potřeboval hned několik stran, aby mě dostatečně zhanobil.“

Ilona se usmála.

„Já už jsem toho ve své praxi zažila hodně. Sem s tím…Jejda, vy máte doma kočky? Kočka sibiřská? Jak vypadají sibiřky?“

Na chvíli jsme odběhly od tématu. S uspokojením jsem zjistila, že Ilona je kočkařka. Doma měla britského kocoura a byla z něj nadšená.“

„Na chov bych neměla čas ani nervy, ale je to krásný koníček. Vážně máte doma deset kusů dospělé kočky sibiřské?“ se zjevnou ironií v hlase ocitovala Markova slova.

„Pokud jsme měli koťata, bylo jich i víc, ale dospělých koček jsme nikdy tolik neměli. Přehání jako vždy.“

Když dočetla, podívala se na mě a s ironickým úsměvem se zeptala: „Ten canc psal manžel sám, nebo mu někdo pomáhal? To si vážně myslí, že ty bláboly bude soudkyně číst?“

„Netuším, asi bude mít také právníka. Ale některé formulace jsou zjevně jeho.“

„Byl vždycky tak protivný a sebestředný?“

„Určitě ne. To bych si ho nevzala. Ale vzteklý občas byl, to ano. Připadá mi, že se hodně změnil.“

„A také vždycky nebyl ve vedoucí funkci, že?“

„Myslíte, že mu to stouplo do hlavy?“

„Myslím, že si se chová jako ředitel i doma. Alespoň podle toho, co jsem si teď přečetla.“

Dohodly jsme se na spolupráci a na výši zálohy.

„Pokud vše dobře půjde, do konce roku můžete být rozvedená. Podstatný je opatrovnický soud, jakmile se vyřeší děti, rozvod už je jen formalita. Ale trochu se bojím, že pan ředitel bude dělat potíže.“

 

Při cestě domů se mi v hlavě honily vzpomínky jedna přes druhou. Markovy ostré výměny názorů s jeho vlastní matkou, kterých jsem byla mnohokrát svědkem. Jeho vzteklý výstup, když si moje máma při první návštěvě v jeho bytě dovolila pronést poznámku na adresu poličky v předsíni.

„Ta polička se sem nehodí, měli byste si sem pořídit něco jiného,“ sdělila jen tak mimochodem a vzápětí svoje slova pustila z hlavy. Ne tak Marek. Když máma odešla, pustil se do mě.

„Tak to bylo poprvé a naposledy. Tohle si tvoje máma už nikdy nesmí dovolit,“ křičel na mě.

„Ona to nemyslela zle, jen rozdává rady, i když o ně nikdo nestojí.“

„Tohle je můj byt! Jakým právem si dovoluje kecat do toho, jak ho mám zařízený?“

„Vždyť ji nemusíš poslouchat. Nechápu, proč se tolik rozčiluješ. Nekritizovala tebe, jen ji nenadchla polička. Mě ostatně také ne. Nadšená jsem byla z tebe, ne z tvého bytu. Tebe si budu brát. A ty si zase nebereš mou mámu.“

Markův staromládenecký byt se později stal naším domovem, ale při první návštěvě jsem z něj opravdu nebyla zrovna odvázaná. Jeho zařízení mi připadalo tmavé a ponuré, v kuchyni bylo jen staré fajánsové umývadlo, nádobí se mylo v koupelně. V ledničce jsem objevila jednu kotletku, Hermelín, plesnivou hořčici a láhev šampaňského, které jsme později vypili. Spíž byla plná – molů a jiných obyvatel. Koberec v pokoji vypadal, že už dlouho neviděl vysavač, umývadlo a vana v koupelně měly neidentifikovatelnou barvu, kterou by ani barvoslepý nemohl nazvat bílou. Přesto jsem se už při první návštěvě nemohla od Marka odtrhnout a domů jsem se vrátila pozdě v noci.

Druhý den jsem se vymlouvala, že jsem musela kromě běžného úklidu v kancelářích, kterým jsem si při studiích vydělávala, ještě umýt okna.

Máma se na mě podívala a s ironickým úsměvem prohlásila:

„Je jich tam hodně, těch oken, že? A to jsi je umývala potmě?!“

 

    

   
         
         
         
   

Zpět na seznam textů