Manželský katafalk (ukázka)

 

   
   

 

PROLOG

 

Rok 2009 nezačal dobře. Přesněji řečeno začal malým požárem. Naštěstí adventní věnec ležel na silném talíři, který sice nepřežil, ale přece jen zčásti ochránil desku jídelního stolu. Na stole zůstaly tmavé vypálené skvrny a v bytě se na několik dní usadil nepříjemný puch spáleniny.

Dcera se mi později omlouvala. Odcházela z místnosti jako poslední a nevšimla si, že svíčky na věnci ještě hoří. Objala jsem ji: „Jsou horší ztráty ...“

Loňský rok byl ve znamení ztrát. Přišla jsem o manželství, o svůj přístav bezpečí a stability, děti o rodinu. Vánoce jsme poprvé slavili ve třech. Moje dvě děti a já. Vlastně nesmím zapomenout na kočky, ty k nám neodmyslitelně patří.

Ten, na kterého jsem myslela, zatímco se v obývacím pokoji schylovalo k požáru, ale nebyl můj manžel. Tomáš byl jediný, kdo mi včera, na Silvestra, ještě stihl před spaním popřát. Zpráva byla stručná a formální, přesně dle očekávání. „Vše nej do nového roku přeje Tom“. Přesto těch několik slov spustilo lavinu. Ještě jsem se zmohla na stručnou, podobně formální odpověď. Když jsem uložila děti, vzala jsem si nedopité víno s sebou k počítači. Dlouho jsem bojovala sama se sebou, abych neposlala zase nějaký zoufalý výkřik do tmy. Ale co bych napsala? Že ho miluji? Že si zoufale přeji, aby se vrátil? Že mi chybí? Že neumím milovat nikoho jiného, i když se o to snažím? Dívala jsem se na jeho fotku, zdálo se mi, že mi z obrázku hledí přímo do očí…Vnímala jsem známé rysy, pohladila prstem důlek na bradě a v duchu se s ním loučila. Ale fotku jsem nedokázala hodit do koše, do koše jsem nevyhodila ani jeho dopisy. Nikdy, vím to. Jsou krásné. Jsou plné toho, co jsem tehdy hledala, je v nich blízkost, porozumění, je v nich ON, je v nich celý náš příběh… Stejně by to nemělo smysl. Četla jsem je už tolikrát, že některé z nich znám nazpaměť. Podobně jako jeho telefonní číslo. Nalila jsem si ještě jednu skleničku šampaňského ve snaze otupit bolest. Moc to nepomáhalo, ale cítila jsem mírnou opilost a doufala, že mi pomůže usnout.

Přikrývka přidusila pláč. Zvuky petard doléhající do ložnice mi připomínaly, že právě začal nový rok. Začal smrtí, napadlo mě. Viola umřela. Viola skončila Silvestrem, s Violou je spojen rok 2008, ten nový už ne. Musí umřít, abych mohla jít dál. Napadlo mi to Tomovi napsat, ale okamžitě jsem svůj nápad zavrhla. Určitě už spí, rozmlouvala jsem si to. Ale to není ten pravý důvod, šeptalo mi moje zlomyslné Nadjá. Já vím, odpověděla jsem mu. Je to příliš definitivní. Těžko by se mi slova brala zpět, i když vím, že Viola už nemá naději. Nežijeme v pohádce, žijeme v realitě. Viola nemůže znovu ožít. Viola patří do pohádky.
 Ráno mi trvá dlouho, než se rozhodnu vstát. Nic mě neláká a cítím, že mám zase opuchlé oči. Pokouším se spravit si náladu kávou. Zazvoní telefon. S nechutí ho jdu zvednout. Hlas manžela mně na náladě nepřidá. Má dost odvahy, když si troufá mi přát do nového roku. Ale co, vždyť i já si přeji, aby ten nový rok byl lepší než ten předchozí. Lepší? Byl to nejhorší, ale zároveň nejhezčí rok mého života.

Když děti večer 1. ledna 2009 konečně usnou, ze zvyku na chvíli usednu k počítači a nahlédnu do pošty. Kocour se uloží na skříňku vedle mě. Žádné nové zprávy... Kouknu ještě na mobil a vymažu včerejší Tomovu smsku. Zkusím si nalít víno, ale na bolest, kterou cítím, nemá vypité víno žádný vliv. Netuším, co si s ní počít. Zbytek vína skončí ve výlevce. Otevírám zásuvku nočního stolku a beru do ruky krabičku s antidepresivy, která mi před devíti měsíci napsal můj kamarád psychiatr. Tehdy jsem je brát nezačala. Našla jsem jiný lék. A teď? Co mi pomůže teď? Chvíli přemýšlím a váhám, jestli mám krabičku otevřít. Cítím intenzivní touhu si s někým popovídat. S někým, komu bych mohla říct opravdu všechno.

„Papír je trpělivější než lidé,“ napsala kdysi Anne Franková do svého deníku.
A tehdy mě to poprvé napadne. Už vím, co udělám. Napíšu svůj příběh! Ne léky, ale psaní bude moje terapie.


*

 

Prostoru pro setkání s kamarádkami ubývalo, protože se blížil konec února a tím také termín stěhování do nového bytu. Vše nasvědčovalo tomu, že se Marek bude stěhovat s námi. Dohlížel na rekonstrukci bytu, o víkendech jsme chodili společně uklízet po řemeslnících. A o jednom z víkendů jsme společně sešroubovali nové manželské dvojlůžko. Zapátrala jsem v paměti. Vybrali a koupili jsme ho asi v polovině listopadu, to znamená v době, kdy už určitě byla ve hře Někdo a kdy už jsme spolu nespali. Nechápala jsem, proč jsme vlastně postel kupovali a proč Marek souhlasil se stěhováním do většího bytu, když dle papírů nalezených na stole koketoval s myšlenkou, že v něm s námi bydlet nebude. Je dost pravděpodobné, že novou postel využijeme v lepším případě jen na spaní, v tom horším budu na té velké posteli spát sama. Nemohla jsem se ubránit smutku. Ještě o pár let dříve bychom dvojlůžko po sešroubování okamžitě vyzkoušeli. Hlavou mi běžely další vzpomínky…

„Co jste si to koupili?“ upřímně se vyděsila tchýně, když uviděla náš nový kousek nábytku. „To je manželský katafalk,“ neodpustila si komentář. Tehdy jsme se oba urazili. První kousek nábytku, který jsme si krátce po svatbě pořídili, protože byl pro nás ten nejdůležitější ze všech, bylo manželské dvojlůžko. Moc peněz jsme tehdy neměli, já jsem v té době ještě dokončovala vysokou školu. Na náš úlovek z výprodeje jsme byli náležitě hrdí. Postel měla jen jednu velkou matraci, nepřítomnost prohlubně uprostřed nám umožňovala se k sobě ve spánku krásně tulit. Prožila s námi celých patnáct let a sloužila dobře. Jen promilovaných nocí postupně ubývalo, až po patnácti letech skončily úplně. Hlavou mi běžel celý film. První fotografie naší dcery, kterou jsme po příjezdu z porodnice opatrně položili právě na naše dvojlůžko a bez blesku ji vyfotili, než se stačila vzbudit... Já s miminkem v zavinovačce, obě spící na veliké posteli zmoženy kojením... Dcera ve věku batolecím, ležící napříč postele a my dva snažící se uchránit pro sebe alespoň kousek prostoru na spaní... Oblíbené chvilky při večerním čtení pohádek už s oběma dětmi... Poslední scéna filmu se odehrála asi před měsícem. Seděla jsem se zarudlýma očima na kraji postele a telefonovala: „Omlouvám se, dnes opravdu nemohu přijít na schůzku... ano, z vážných důvodů... máme pohřeb v rodině...“ Umřelo nám manželství. Tehdy jsem si po letech vzpomněla na slova své tchýně. Manželský katafalk. Možná z ní mluvila vlastní zkušenost. Její manžel po letech odešel od ní a dětí k jiné ženě. Ani nevím, kde vlastně náš katafalk skončil. Asi na smetišti. Do nového bytu už se s námi nestěhoval.

Prohlížela jsem si naši novou postel, ke které patřily i dva noční stolky. A toaletní stolek se zrcadlem pro mě. Prohlížela jsem si naši novou ložnici. Byla krásná. Ale měla jsem silné obavy, že naše velká, elegantní a pohodlná postel zůstane nevyužitá.

Nepokřtěná.

 

*

 

Nastal den D. Jako obvykle jsem se vzbudila předčasně, ale tentokrát jsem alespoň znala důvod. Před zrcadlem jsem strávila nekonečně dlouhou dobu, několikrát jsem se převlékala, několikrát jsem se k zrcadlu vracela. Se žaludkem na vodě jsem nakonec přece jen vyrazila do své ambulance. Tom mě průběžně informoval, jaká je situace na dálnici.

„Jsem tu, už parkuji,“ četla jsem v poslední smsce. Vzápětí zazvonil zvonek. Otevřela jsem domovní dveře, ale do domovního telefonu jsem se úmyslně neohlásila. Pokud Tom četl pozorně moje dopisy, ví, že musí sejít do suterénu. Když se za malou chviličku ozval zvonek u vchodu do mé pracovny, nadskočila jsem leknutím. Otevřela jsem.

„Ahoj, jsem tu správně?“ zeptal se ten vysoký muž za dveřmi.

„Pojď dál, vidím, že jsi mě našel,“ pokusila jsem se přes svoji nervozitu usmát.

Představil se a dal mi letmou pusu na tvář. Poznávala jsem ho, měl stejný účes jako na fotografii, stejné prošedivělé vlasy, stejné veselé oči za obroučkami brýlí a stejný hlas jako v telefonu. Ale přesto jsem si na něj musela chvíli zvykat. Najednou byl třírozměrný. Byl víc než jen krásná slova v dopisech, hlas v telefonu nebo tvář na fotografii. Chvíli jsme povídali a já jsem vstřebávala jeho mimiku, gesta, vůni, smích, tempo řeči... To všechno bylo nové. To všechno jsem neznala, i když v mých představách už jsme se sblížili podstatně víc. Nebyl typ manekýna ani filmového herce. Ale byl to Muž. Měl pro mě neodolatelné kouzlo, které se mi nikdy nepodařilo zcela dešifrovat. Nebyl dokonalý, dokonce mu přebývalo několik málo kilogramů navíc. Nebyl dokonalý, ale vyhovoval mi přesně takový, jaký byl. Jeho urostlá postava nabízela oporu, pod jeho široká ramena se krásně choulilo, velké měkké dlaně nádherně hladily... A především mi voněl. Parfémem, ale ještě víc sám sebou. Mohla jsem k němu vzhlížet, mohla jsem ho obdivovat, ale zároveň mu věřit a cítit se s ním bezpečně. Tvrdý i něžný zároveň. Rozhodný, ale současně jemný. Byl Muž a já se v jeho přítomnosti stávala znovu ženou. Dodnes je mi záhadou, jak se mu povedlo probudit ve mně ženu ještě dřív, než ho mohly zachytit moje smysly. Dřív než jsem ho mohla vidět, cítit, dotknout se ho.

Zpětně jsem se mnohokrát ptala sama sebe: Byla to opravdu láska? A pokud ano, kdy vlastně vznikla? V okamžiku, kdy jsem četla Tomův první dopis? Nebo když jsem ho poprvé uviděla? Na zadek jsem se tehdy rozhodně neposadila, zem se neotřásla, kolena se mi nepodlomila, ani jsem se neztratila v jeho očích, nestalo se nic převratného, nic z toho, o čem se píše v románech. Znala jsem z fotek jeho tvář, znala jsem jeho slova, znala jsem dokonce i jeho hlas v telefonu. Ale až při prvním setkání jsem si mozaiku vjemů začala skládat dohromady a přidala k nim ty, které internet ani telefon zprostředkovat nemohl. Poprvé jsem viděla, jak se tváří, když mi něco povídá. Viděla jsem, jak se drbe na bradě, když přemýšlí, viděla jsem vrásku mezi očima a dolíček na bradě. Cítila jsem jeho vůni a vnímala jsem příjemnou mohutnost jeho postavy. Tehdy jsem to nevěděla, ale měla jsem veliké štěstí. Virtualita se plynule propojila s realitou, aniž by zazněl jediný falešný tón, bez trapných pauz, bez zaškobrtnutí, bez jediného znatelného zádrhelu. Plynule jsme pokračovali v rozhovoru, který jsme začali virtuálně, aniž by nás něco rušilo. A právě to mi umožnilo nastoupit do vlaku, který byl pouze jednosměrný. Cesta zpět už neexistovala. Kdybych věřila na osud, poděkovala bych mu za to, že mi Toma dopřál bez ohledu na to, jak náš příběh skončil. Ale mohl vůbec náš příběh skončit dobře? Jaký konec by byl v tomto případě dobrý? Když se teď ohlížím zpět, říkám si, že naše pohádka nemohla dopadnout jinak, ale to vidím až teď, když nás vlak dovezl do konečné stanice. Když jsem nastupovala, byla jsem vedena touhou nechat se vézt, aniž bych tušila, kam mě vlak doveze. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem se nechala unést city, dokonce ani v těch okamžicích, kdy jsem Toma nenáviděla.

 

*

 

Raději jsem rádio vypnula, ale píseň Hany Hegerové mi i tak stále zněla v uších. Líbila se mi vždy, ale až v současné době jsem jí začínala plně rozumět.

Situace byla neudržitelná, a tak mě nepřekvapilo, když se mě jeden dubnový večer Marek zeptal, jestli mám chvíli času na rozhovor. Šli jsme se posadit do obýváku, Marek otevřel víno a nabídl mi skleničku. Sám si nalil také. Po chvíli ticha a napjatého očekávání na mé straně začal mluvit. Překvapivě šel rovnou k věci, což u něj bylo neobvyklé:

„Chci se rozvést,“ řekl.

Zalapala jsem po dechu.

„Chci žít s někým jiným,“ pokračoval. Zřejmě se rozhodl mě nešetřit. „Naše manželství nemá smysl. Dlouho jsem váhal, nevěděl jsem, co mám dělat, ale sama vidíš, jak žijeme. Mezi námi už není nic.“ Odmlčel se.

„Nebylo to vždycky špatné. Je hodně věcí, které se mi na tobě dodnes líbí…“ Marek se pokusil vrátit do minulosti a zmírnit účinek svých slov tím, že obrátil pozornost na moje pozitivní stránky i pěkné okamžiky našeho manželství. Jeho slova působila neupřímně, skoro jako by předříkával naučený text. Možná se s někým radil. Nejspíš s nějakým psychologem, napadlo mě. Směšné! Odmítla jsem jeho řeč dále poslouchat.

„Právě proto,“ vyjela jsem na něj. „Ano, nebylo všechno špatné, naopak, bylo mnoho toho dobrého. Právě proto nechápu tvoje chování. Nechápu, jak můžeš všechno to pěkné prostě škrtnout, aniž by ses pokusil udělat nějaké kroky k záchraně rodiny pro své děti! Myslela jsem, že se budeme bavit o tom, co bude s námi dál. Ale jak vidím, ty už ses rozhodl.“

Marek byl zjevně zaskočený tím, že jsem ho nenechala domluvit a pokusil se dokončit svoji vzletnou řeč.

„Bavme se o přítomnosti, ne o minulosti,“ skočila jsem mu do řeči znovu.

„Ano, já už jsem se rozhodl.“

Podívala jsem se na něj. Byl chladný a nepřístupný.

„Rozhodl ses beze mě.“

„Myslel jsem, že to vidíš stejně.“

„Žádné další varianty jsi nezvažoval? Prostě mi jen tak předložíš výsledek svého rozhodnutí? A co čekáš ode mě? Že budu skákat radostí nebo ti dám požehnání nebo co?“

„Jaké další varianty myslíš? Že budeme žít každý svůj život, ale zůstaneme manželé? Jako Soukup a Osvaldová? Nebo tvoji rodiče? To v žádném případě.“

Moji rodiče se nikdy nerozvedli, ale když otec odešel do důchodu, odstěhoval se na vesnici do domku po své matce. S mou mámou ale nikdy zcela nepřerušili kontakty, telefonují si, navštěvují se. Jen žít spolu nemohou, po několika málo dnech se pokaždé konflikty mezi nimi vyostří natolik, že se rádi vrací do své samoty.

„Takže jde o to, že se s Ní chceš ukazovat veřejně? Ale jako pan ředitel si nemůžeš dovolit mít nelegální vztah?“

„To ne. Ale schovávat se nechci, v tom máš pravdu.“

„Co bude se mnou a s dětmi?“

„Vy můžete zůstat tady. Máš zařízený byt, může ti zůstat i auto. Já budu používat svoje služební. Mně nejde o věci. Ty pro mě nejsou vůbec důležité. Klidně půjdu do našeho bývalého bytu, i když je prázdný.“

Zdálo se mi, že mě chce uplatit, abych souhlasila s rozvodem. Nebo uplatit svoje špatné svědomí?

„Takže mi chceš nechat na krku byt, který nebudu mít z čeho platit, obě děti a sám si budeš užívat!“ Mírně hystericky jsem začala zvyšovat hlas.

„O užívání vůbec nejde,“ řekl Marek nezvykle vážně.

„A o co tedy?“

Marek se chvíli zamyslel.

„O souznění.“

 

*

 

Některé věci jsme s manželem stále dělali společně. Občas jsme společně o víkendech obědvali. Občas jsme společně nakupovali. Víkendové nákupy v supermarketech jsem upřímně nesnášela, ale chodit domů každý večer obtěžkaná několika igelitovými taškami, jsem nesnášela ještě víc. Takže jsem se každý večer vracela domů obtěžkaná taškami a v sobotu jsme společně nakupovali. Markova otrávená účast spočívala především v tom, že nám – dle vlastních slov – dělal řidiče. Vyžadoval přitom v autě naprostý klid, protože on se přece jako řidič musí soustředit. Řídil mlčky. Ale to nebylo nic divného, protože v mé přítomnosti dělal mlčky všechno. Naše konverzace se scvrkla na několik organizačních pokynů za celý týden. S dětmi se občas ještě bavil, nebo minimálně je po svém návratu domů přišel navštívit do jejich pokojů.

Jeli jsme do Intersparu. V autě bylo dusno. Ani to nebylo mimořádné, dusná atmosféra vládla i v našem bytě.

„Je tu dusno,“ konstatovala jsem. Občas jsem se neubránila svému zvyku přemýšlet nahlas.

„Je ti dobře?“ utrousil řidič. „Vždyť mám puštěnou klimatizaci.“

„Vážně je tu divný vzduch,“ troufla si vstoupit do rozhovoru Klárka.

 Zásadní chyba. Odporovat otci se nevyplácí, komentovala jsem její poznámku v duchu.

„Kolikrát jsem vám říkal, že když řídím, chci v autě klid? Je to tak těžké pochopit?

Pokud ano, můžete si vystoupit a dojít zbytek cesty pěšky! Co to děláš ty kreténe,“ zařval na řidiče před námi. „Jo ona je to ženská, no tak to leccos vysvětluje, kráva blbá,“ řval dál, aniž by si před dětmi bral nějaké servítky.

„Nemohl by ses trochu mírnit před dětmi, prosím?“ ujelo mi. No jo, taktika a strategie nikdy nebyly moje silné stránky. Teď uslyším něco o přemoudřelé paní učitelce, fackovala jsem se v duchu.

„Neminula ses náhodou povoláním? Neměla jsi dělat spíš učitelku?“ zeptal se Marek jízlivě.

A co ty? Neaspiruješ náhodou na ředitele zeměkoule?

Podívala jsem se za sebe. Děti mlčely, ani nedutaly.

„Dýchat se tady může,“ šeptla jsem dozadu s úsměvem.

„A taky si můžeš vystoupit,“ řekl Marek bez úsměvu, když na křižovatce zastavil.

Možná bych to měla udělat. Vystoupit z auta a už nikdy se nevrátit. Provokativně jsem otevřela dveře auta.

Ale mohu nechat v autě děti?

Schlíple jsem dveře zase zabouchla.

Jeli jsme dál. Mlčky.

 

    

   
         
         
         
   

Zpět na seznam textů