Hra na dobývání hradu (Příběh z psychoterapeutické ambulance)

 

   
   

 

Vyťukala jsem číslo a počkala jsem na vyzváněcí tón. Zní to jednoduše, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé rozhodování, nekonečné váhání a přemlouvání sama sebe. Ale dala jsem slib a já své sliby plním. Ostatně, pokud bych neslíbila, že zavolám na některý z předaných kontaktů, asi bych na klinice trčela dodnes. Nikdo mi nechtěl věřit, že jsem se opravdu nechtěla zabít. Ale opravdu jsem nechtěla. Protože pokud bych vážně chtěla, už bych byla mrtvá. Lékaři mi tvrdili, že mě zachránil jen nečekaný příchod Honzy domů. A že kdyby přišel o něco později… Kdyby přišel o něco později, tak bych jen spala o chvíli déle, a o to mi šlo. Nic víc, nic míň, jen jsem chtěla spát a na nic nemyslet. Byl to jediný možný způsob, jak bezbolestně neexistovat. Nevnímat, necítit, nemyslet. Takže vlastně taková náhražka za sebevraždu. Když jsem usínala, věděla jsem, že se probudím, ale neuměla jsem si představit, jak budu žít dál. Jak budu žít sama se sebou. Jak budu žít s Honzou. Žít s někým, to je snad vůbec nejtěžší v životě. Lehčí je snad i rozbít atom. Nebo vymyslet perpetuum mobile. Ale vzorec, jak s někým bezbolestně žít, ještě nikdo nevytvořil. Žít sama se sebou a nemyslet alespoň na chvíli na to, jak se nenávidím, to je ještě mnohonásobně těžší.

„Psychoterapeutická ambulance, Kosíková,“ ozvalo se najednou v telefonu.

Překvapením mi až zaskočilo. Polkla jsem a pokusila jsem se najít svůj hlas.

„Zuzana Zábranská. Dostala jsem na vás kontakt… no to bych vám raději řekla osobně, kde jsem na vás dostala kontakt. Můžu se objednat na konzultaci?“

Když jsem nervózní, koktám. Nervózní jsem skoro pořád, což znamená, že koktám skoro pořád. Nebo alespoň marně hledám slova. V nejhorším případě mlčím jak partyzánka. Tak prý říkali mámini spolužáci jedné dívce, které pokaždé při vyvolání u tabule zhluboka mlčela. Jenže Denisa prý byla hloupá a navíc se neučila. Já prý hloupá nejsem, učení mi šlo, ale vyjde to nastejno.

„Mohla byste mi alespoň jednou větou popsat problém, s kterým přicházíte?“ vstoupila Helena Kosíková do mých úvah.

Tentokrát jsem nezaváhala ani na vteřinu.

„Já jsem problém. Nestojím za nic. Nepovedla jsem se. Dá se s tím něco udělat? Nebo je to zbytečné, abych k vám chodila?“

Neviděla jsem ji, ale měla jsem dojem, že se Helena do telefonu usmívá. Měla příjemný hlas. Začala jsem o setkání opravdu stát.

„Pokud přijdete, budete mít alespoň naději na změnu… Mohla byste příští týden v pondělí ve dvě?“

„Proč ne?“

„Takže domluveno. V pondělí ve čtrnáct hodin vás budu čekat.“

Zní to jednoduše. Prostě jsem si domluvila konzultaci i psychoterapeutky. Protože to po mně chtěli na psychiatrické klinice, kde jsem byla hospitalizovaná po přeložení z JIP. Po údajném pokusu o sebevraždu. A protože mi to přišlo jako lepší řešení, než polykat nějaká antidepresiva nebo anxiolytika nebo jiné svinstvo, které bych si stejně nechala předepisovat, ale nejedla bych ho. Leda že bych si tabletky schovávala jako křeček do zásoby a jednoho krásného dne bych je zbaštila všechny najednou.

Zní to jednoduše. Ale jednoduché nebylo ani to, co tomuto rozhovoru předcházelo ani to, co následovalo. Tři roky s Helenou. Tři sta dní v její ambulanci. Vlastně spíš tři sta hodin. Tři sta hodin duševního obnažování. Nic náročnějšího jsem nikdy nezažila, i když tu zkušenost nemám, věřím, že i porod bude proti svlékání cibule, jak jsme společně tento proces nazvaly, procházka růžovým sadem. Nic těžšího, nic intenzivnějšího, ale také nic krásnějšího. Svým způsobem to porod byl. Protože když jsme společně svlékly všechny slupky, mohla jsem si konečně prohlédnout své nové Já. A s překvapením jsem přes slzy zjistila, že se na něj dá dívat.

 

1.    ležení (leden 2007)

Svoje první poznámky píšu až po druhém setkání, která jsem se rozhodla nazvat „leženími“ z prostého důvodu – protože mi byla nabídnuta poloha vleže. Helena sice mluví o sezeních, ale pokud by se jednalo skutečně o „sezení“, musela bych při terapii sedět. Seděla jsem jen jednou, poprvé.

Ambulanci jsem našla snadno, nacházela se v tiché ulici kousek od Konečného náměstí, v krásném, údajně památkově chráněném domě. Šipky na zdi mě zavedly až do suterénu, kde jsem objevila ceduli se jménem své nastávající (myslím terapeutky) a zvonek. Nadechla jsem se a zazvonila. Otevřela mi tmavovlasá, sotva čtyřicetiletá žena, představila se mi, podala mi ruku a pozvala mě dál. Usmívala se, ale jen tak na půl pusy, chci říct, že na mě nezkoušela ty protivné americké úsměvy, které nesnáším, a kterým nevěřím.

„Odložte si, co uznáte za vhodné, ale radím vám, abyste to s odkládáním nepřeháněla, vedro tu zrovna není. Topím, co to jde, ale jsme v suterénu.“

Helena měla na sobě úzké černé kalhoty a dlouhý svetr. Asi věděla, proč se neoblékla do přiléhavých žerzejových šatů, které jsem měla na sobě já. Odvedla mě z čekárny do vedlejší místnosti, ukázala mi několik křesel a vybídla mě, abych se posadila. Sama si sedla do ušáku.

„Sedněte si, kam chcete."

Sedla jsem si do protějšího křesla a čekala jsem. Helena se pořád lehce usmívala a mlčela. Já jsem se neusmívala, snažila jsem se předstírat, že se mi neklepou kolena, ruce a vůbec všechno a mlčela jsem také.

„Máme padesát minut na to, abyste mi zkusila říct, co vás sem přivedlo. Není to dlouhá doba, tak zkuste říct všechno, co považujete za důležité.“

Mlčela jsem. S takovým úvodem jsem nepočítala. Čekala jsem, že se bude ptát, že mi nějak pomůže, že … že to všechno poví za mě. Přece musela vidět, co má před sebou za blázna, i když jsem se na setkání připravila. V duchu jsem jí svůj příběh vypověděla aspoň tisíckrát. A před zrcadlem jsem se šlechtila, jako bych šla na rande a ne k mozkoškrabce.

 Najednou jsem ztratila řeč.

„Do telefonu jste říkala, že mi povíte, jak jste se vlastně dostala ke kontaktu na mě,“ řekla vlídně Helena a povzbudivě na mě mrkla. Alespoň jsem měla ten pocit, že mrkla, když jsem výjimečně zvedla oči. Většinou jsem si totiž prohlížela svoje ruce položené v klíně. A později jsem nenápadně zkoumala Helenu. Líbilo se mi, že vypadala tak nějak… normálně. Žádná přísná doktorka s brýlemi, ani sebevědomá modelka na vysokých podpatcích, nepřirozená a afektovaná, ani nenápadná šedá myška oblečená do neforemného pytle… Vím, o čem mluvím. Helena nebyla první psycholožka, s kterou jsem se potkala. Ale o tom až jindy.  Povedlo se jí rozmluvit mě. Pokusila jsem se jí vysvětlit, jak se na sebe dívám a jak příšerný mám sama se sebou život. I když zvenku vlastně působím jako normální, dá se říct i úspěšná, místy dokonce i sebevědomá a přitažlivá mladá žena. Ale to všechno je jen zdání. Jen maska, role pro hloupé a naivní diváky. Především rodu mužského, protože ti mi moje představení žerou i s navijákem.

 Helena mě poslouchala, občas mi položila doplňující otázku nebo kývla hlavou. A na závěr pronesla na první pohled velmi jednoduchou otázku: „Máte se ráda?“

Zůstala jsem na ni zírat.

„To je přece jasné. Ne. Nesnáším se.“

„Já vím. Tak bychom s tím měli něco udělat.“ Helena mi stručně popsala podmínky a pravidla terapie.

„Na první pohled to na mě většinou není vidět. Myslím to, jaká jsem doopravdy. Tedy k ničemu. Naučila jsem se to docela dobře kamuflovat. Je to asi tak, jako bych si nanesla na ksicht kilo mejkapu, většina chlapů si toho nevšimne, vidí jen výsledný obraz a netuší, že to, na co koukají, je jen maska. Ale vy jste žena. Proto jsem si vás vybrala. Vás jen tak neoblbnu. Tedy pokud nejste lesba.“

Možná to bylo tím, že jsem cítila, že dnešní představení už je za námi, najednou se mi rozvázal jazyk a vrátila jsem se do své role lehce přidrzlé, sebejisté, až mírně provokující mladé dámy. A čekala jsem, co to s Helenou udělá. Nehnula ani brvou.

„Pokud vám dobře rozumím, jste rozhodnutá. Chcete mi asi naznačit, že přijímáte podmínky a mě jste si vybrala jako terapeutku?“

„Jste docela chápavá,“ zvedla jsem hlavu a věnovala jí krátký pohled do očí.

„Také mám právo si své klienty vybírat,“ zkoušela mě.

Znovu jsem znejistěla. Pohlédla jsem na ni a asi jsem těžko skrývala obavu. Nechtěla jsem absolvovat další podobné martýrium. A v Heleně bylo cosi, co vzbuzovalo naději.

„Tak kdy můžete přijít na další sezení?“ dodala jsem po chvilce.

„Co nejdřív. Můžete ve čtvrtek?“

 

   
         
         
         
   

Zpět na seznam textů