Ticho v České Kanadě 

 

   
        

Naše letošní dovolená se na první pohled příliš nelišila od těch předchozích – naše silná trojka (já a mé dvě dospělé děti) si na týden pronajala apartmán v krásné přírodě, aby mohla podnikat výlety do okolí. 

Oblastí kolem Slavonic jsem procházela ve svých 19 letech, tj. v době hluboké totality s krosnou na zádech. Byla jsem docela zvědavá, jak se tato oblast za uplynulé roky změnila. Některé věci se naštěstí nezměnily.  Česká Kanada je charakteristická hlubokými lesy, čistým ovzduším, průzračnou vodou potoků a velkým množstvím rybníků.  Místní krajina do jisté míry skutečně navozuje atmosféru severoamerické divočiny především početnými rybníky, připomínajícími kanadská jezera, rozlehlými lesy s bizarními žulovými skalami, mírně zvlněnými loukami a mezemi, které zdobí kamenité ostrůvky či osamocené balvany. Balvany se objevují i na březích rybníků či přímo v nich.  V Kanadě jsem nikdy nebyla, ale místní krajina mi skutečně někdy obrázky ze severoamerické divočiny připomínala  -  třeba klidnými vodními hladinami s odrážejícími se okolními jehličnatými lesy, hustými porosty mokřadních rostlin v příbřežních zónách nebo rašelinnými loučkami. 

Přes obvyklý turistický ráz měla letošní dovolená svá specifika, která už budu mít navždy spojená právě s Českou Kanadou. Tak např. jsem na zahradě v jednom z domů  v Suchdole poprvé viděla pro nás dosud neznámé kachny-běžce a chocholaté husy. Kachna měla právě dva dny stará kachňátka, která běhala podobně jako máma legračně vzpřímená. 

Přes inzerovaný méně příznivý ráz počasí byla letošní dovolená tou „nejteplejší“ turistickou dovolenou, kterou jsem se svými ratolestmi absolvovala. S přibývajícími stupni na teploměru trochu paradoxně přibývaly i za den nachozené kilometry. Nebyl to úmysl, jen se nám nějak nedařilo podle mapy správně plánovat trasy. Realita se od odhadu lišila až o 10 km, takže z původní krátké 17 kilometrové „procházky“ nakonec byl nejdelší výlet v tom nejvypečenějším dni (35 stupňů, 27 km). Výlet jsme přežili jen díky vykoupání se v potoce, který jsme cestou přecházeli a dále díky několika naštěstí fungujícím pumpám a stříkající kašně na náměstí ve Strmilově…. Někteří z nás si v kašně opláchli obličej, mně se po cestě obličej rozpustil, takže jsem si ochladila už pouze xicht. 

Aby paradoxů nebylo málo, v jediný mírně chladnější den (27 stupňů), kdy se na obloze sluníčko téměř neukázalo, jsme se po návratu z výletu poprvé ve spodním prádle vykoupali v místním rybníku, který jsme si původně přišli jen prohlédnout. Jednu výhodu to mělo – byli jsme široko daleko jediní takoví blázni, takže jsme měli celý rybník jen a jen pro sebe. Pokud nepočítám ryby, které se nám asi chechtají ještě dnes. 

Zvláštní mi přišel i fakt, že nejcharakterističtější skalní útvar přírodního parku nebyl zaznamenán na žádné z map, které jsme měli k dispozici. Nebýt řady náhod a místního značení, Ďáblovu prdel bychom si nikdy neosahali, protože bychom ji jednoduše nenašli. Další charakteristický útvar, viklan Trkal, jsme objevili až na třetí pokus, což nám bylo později vysvětleno jako záměr současného majitele části lesa, ve které se bývalý viklan nachází – cestu přehradil závorou a značení odstranil. Do té doby jsem měla zkušenost jen s bývalým manželem, s bývalým přítelem a s bývalým tanečním partnerem. Že i viklan může

být „bývalý“, to jsem opravdu netušila. Nicméně viklan se skutečně neviklal, i když jsme se usilovně snažili s ním pohnout. 

Další prvenství mi Česká Kanada připravila ve Slavonicích – skořicovou zmrzlinu jsem ochutnala poprvé a byla výborná. Příští rok si ji určitě nenechám ujít.

To nejlepší jsem si nechala nakonec. Nevím, čím to je, možná je příčinou fakt, že pracuji s lidmi, možná prostě stárnu, možná je to způsobeno geny (oba rodiče pocházeli z venkova), ale s přibývajícími roky stále víc toužím po klidu a preferuji dovolenou v přírodě a ideálně na samotě či polosamotě. Česká Kanada toto moje přání vyplnila dokonale. Bydleli jsme na samém konci obce bez sousedů. Pokud jsme zatoužili po společnosti, mohli jsme zavítat do místní hospody s přiléhavým názvem Kůlna a popovídat si s místními, čehož jsme párkrát využili. Na většině tras jsme mnoho lidí nepotkávali. Občas kolem nás profuněl nějaký uřícený cyklista, ale jinak jsem si užívala klidu. První noc mě něco vzbudilo. Ležela jsem v naprosté tmě s divným pocitem něčeho divného, nezvyklého, nečekaného. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mě vzbudilo ticho. Ležela jsem v naprosté tmě a neslyšela jsem vůbec nic. Přestože bydlíme na samém okraji Brna v klidném prostředí, zvlášť teď v létě při spaní při otevřených oknech jsou i v noci stále přítomny nějaké zvuky. Pokud se zrovna nehádají sousedi z protějšího domu, rozpláče se některé z miminek, rozštěká se některý pes nebo se v dálce ozve zvuk projíždějícího auta (v lepším případě), příp. mě ve 2 v noci probudí burácející motocykl přímo pod okny (to v horším případě). V Suchdole bylo ale naprosté, téměř dokonalé ticho a právě to ohlušující ticho, na které nejsem zvyklá, mě zřejmě probudilo. S přicházejícím úsvitem se rozezpívali ptáci, kterých je v České Kanadě opravdu hodně. Uklidněná vědomím, že nic není absolutní, ani ticho v České Kanadě, jsem se nechala řevem ptáků znovu ukolébat do spánku.

Co dodat? To je jednoduché. Už teď se těšíme, že příští rok vyrazíme do České Kanady znovu!

(Věnováno Marušce)

 

   
   

   
         
         
   

Zpět na seznam textů