Poněkud nevalentýnská valentýnka aneb jak ve zdraví přežít Valentýna 

 

   
        

Tak už je to zase tady. Ani letos se nám to nevyhlo. Z regálů obchodních středisek se na nás laškovně usmívají bomboniéry ve tvaru srdíček, květinářky obarvují růže na červeno či růžovo, a eshopy - nejen - se sexuálními pomůckami vyprodávají sklady. Denně jsem zavalena nabídkami valentýnských slev na valentýnské dárečky, všudypřítomná červená srdíčka, čokoládové růžičky zabalené do červeného staniolu a jiné odpornosti ve mně pravidelně vyvolávají silný zvracecí reflex. Včera mě dorazilo, že mi přišla růžová zpráva s nabídkou akční valentýnské ceny dokonce i od Avastu.

Ano, řeč je o svátku svatého Valentýna. Neslavím ho. Ne proto, že bych byla ošklivá, zcela opuštěná nebo plná mindráků. Valentýna jsem neslavila ani v době, kdy jsem byla vdaná nebo jinak zadaná. Pokud mě má paměť neklame, dárek jsem na Valentýna dostala jen jednou v životě. Za mých mladých let se ovšem podobnému dárku říkalo „kopačky“. A se svou vrozenou skromností musím konstatovat, že s vyznáními nebo dárky jednou ročně bych nevystačila. Prostě současnou podobu svátku svatého Valentýna nemám ráda.

Den svatého Valentýna se u nás začal slavit až po roce 1989. Kořeny však má již ve starověkém Římě. Podle legendy je slaven díky rebelskému knězi Valentýnovi. Vládce Říma Claudius II. zakazoval vojákům, aby se ženili nebo zasnubovali, protože se bál, že by chtěli zůstat u svých rodin a nešli do boje. Kněz Valentýn ale příkazům vzdoroval a tajně oddával mladé páry. Až se na to jednoho krásného dne přišlo, Valentýna zatkli a 14. února popravili. Kdyby svatý Valentýn mohl vidět, co se pod záštitou jeho jména 14. února děje dnes, asi by ve svém hrobě přímo rotoval.

Zlí jazykové tvrdí, že svátek v dnešní podobě má na svědomí jistý neúspěšný americký obchodník jménem Walter Scott, který začal na pokraji bankrotu tisknout zamilovaná přáníčka. Takže jako obvykle, peníze až na prvním místě.

Když jsem včera zabloudila do květinářství, abych koupila kočkám kočičí trávu a dopřála jim tak něco čerstvých vitamínů, prodavačka trávu, schovanou za valentýnskými kytkami, srdíčky, přáníčky, svíčičkami a jinými ozdůbkami nejdřív nemohla najít a vzápětí vyjádřila údiv, že valentýnsky nešílím a mám zájem vážně jen o tu trávu.

No, možná jsem mohla pořídit ještě provaz, nabarvit ho na růžovo, zanechat na stole vzkaz na papíře ve tvaru srdíčka a jít se pověsit na nejbližší strom.

Se svými zkušenostmi s oslavami Valentýna se mi svěřil kamarád Petr. O přítelkyně nikdy neměl nouzi, ale pravidelně se bohužel dožadovaly valentýnských oslav, aby mohly soutěžit se svými kamarádkami na fejsbůčku, která z nich dostala nejdražší, nejoriginálnější, prostě nej-dárek. Nakonec se nechal zmanipulovat a Lucii pozval do restaurace. Ta ho po večeři na oplátku pozvala k sobě domů. Ovšem očekávaným postelovým radovánkám předcházela ještě společná romantická koupel ve vaně. Příslib věcí příštích Petra smířil i s nucenou koupelí. Nutno ovšem dodat, že zmíněná Lucie nešetřila vonnými olejíčky a svíčkami. Všichni víme, že naolejovaný povrch klouže. Na vlastní záda si to vyzkoušel i Petr, když se pokoušel dostat z vany ven. První pokus sice nevyšel, ale kromě litrů olejové vody vyšplíchnuté z vany se nic hrozného nestalo. Při druhém pokusu se již Petr prozíravě přidržel jediného kousku místa na okraji vany, kde nestála svíčka a svižně vyskočil z vany ven. Naolejovaná noha při kontaktu s naolejovanými dlaždicemi způsobila katastrofu. Petr s sebou praštil tak nešťastně, že skončil na pohotovosti s otřesem mozku.

S další přítulkyní již Valentýna odmítl slavit, takže slečna vyřešila situaci po svém. Pozvala ho na večeři do svého bytu. Odpoledne strávila přípravami – doběhla si na manikúru, pedikúru, obočíkúru a jiné kúry a v závěru ke kadeřníkovi, takže Petra překvapilo obrovskými nehty ozdobenými srdíčky a účesem s růžovým přelivem. Kadeřník z jejich dlouhých vlasů vytvořil kreaci, která připomínala cizokrajnou kytku, něco mezi orchidejí a květinou z čeledi broméliovitých a slečna účes ještě dozdobila malými skřipci ve tvaru motýlků. Prostě slaďoučká k nakousnutí. Vlastně spíš k olíznutí, protože když se k Petrovi naklonila přes stůl, aby si s ním připila šampaňským (růžovým, jak jinak), nějak zapomněla, že na stole hoří červené svíce ve dvou vysokých svícnech ozdobených srdíčky – a plamen jí olízl účes. Vzápětí vzplála jak pochodeň. Petr zachoval duchapřítomnost, popadl velký džbán s připravenou vodou a vylil jí ho na hlavu. K motýlkům na hlavě přibyla ještě kolečka citrónu /na jejich vybírání ze džbánu vážně nebyl čas) a do výstřihu kousky ledu ve tvaru srdíček společně s rozteklým makeupem. Nicméně oheň byl uhašen hned v zárodku. Petrův rychlý zásah nebyl po zásluze oceněn, naopak byl odměněn scénou, jako vystřiženou z italského filmu. Slečna obdařená výraznou pithiatickou vlohou (rozuměj „hysterka“ – pozn. překladatele), s torzem bromélie na hlavě a černým výstřihem Petrovi hlasitě spílala a v závěru celé hlasité scény po něm hodila klíče a vyhnala ho nejen z bytu, ale i ze svého života. Takže příběh měl nakonec dobrý konec, Petr si po čase konečně našel normální holku a jsou spolu dodnes. A Valentýna neslaví.

A jak přežiju Valentýna? V duchu naší domácí tradice si večer připiju se svou aktuálně nezadanou dcerou a aktuálně nezadaným synem výborným vínem z místní vinotéky. Vinotéka mě sice včera přivítala cedulí s textem: „Ochutnejte valentýnský koktejl!“, ale chardonnay mají výborné. Takže po vzoru Bridget: „Ať žijí (nejen) singlové!“ 

 

   
         
         
         
   

Zpět na seznam textů