Jé, já jsem si čvrkla! 

 

   
        

Při své ranní cestě do práce pravidelně vystřídám několikero prostředků hromadné dopravy – autobus, tramvaj a na závěr trolejbus v čase, když už se začínají sjíždět děti školou povinné do svých škol. A tak jsem se v tomto předvánočním čase nechtěně stala svědkem rozhovoru dvou prepubertálních kluků:

„Ty vole, já už vím, co dostanu. Naši nebyli včera večer doma, tak jsem kouknul do skříně.“

„Naši dárky do skříně neschovávají, asi to mají v garáži.  A co dostaneš?“ 

„No, kromě jednoho jsem našel všech deset dárků, co jsem chtěl….“

 

Výčet dárků už jsem nevyposlechla, protože jsem se ponořila do vzpomínek. Jako dítě jsem prožila hluboký šok, když mi jedna necitlivá spolužačka v první třídě základní školy prozradila, jak to s tím Ježíškem doopravdy je. Když jsem se ze svého prvního vážného životního zklamání částečně vzpamatovala (následky si nesu dodnes), bavila jsem se tím, jak rodiče po štědrovečerní večeři mně a bratra posílají do našeho pokoje, abychom si chvíli hráli, protože máma musí umýt nádobí a táta (jako správný podpantoflák) bude utírat a leštit. Když bylo nádobí odklizeno, zničehonic se rozsvítil stromeček… Přestože jsem již znala krutou,  NIKDY jsem se nepokoušela dárky dopředu hledat. Na Vánocích jsem nejvíc milovala právě ty okamžiky těšení se a snažila jsem se je spíš co nejdéle prodlužovat.  

 

V mých vzpomínkách na Vánoce se mísí vůně vanilky, kokosu a lineckého s příšerným odérem leštěnky značky Renova, Diava a nenáviděným přípravkem na parkety jménem My-je-to. Máma byla uklízecí maniak a na cídění domácnosti jsme se museli podílet všichni, takže si ještě dnes vybavuji kolena otlačená od drátkování parket a marnou snahu dostat kartáčkem a mýdlem z rukou pach všech těch leštěnek a cídidel. Možná by bylo bývalo pomohlo opakované odmočení ve vaně, ale to bohužel nebylo možné, protože ve vaně se pravidelně proháněl kapr. S bratrem jsme ho chodili pozorovat a pokaždé jsme mu vymysleli nějaké jméno. V noci na Štědrý den kapr pokaždé záhadně zmizel a zůstaly z něj jen šupiny pod talířem. Jako děti jsme polévku ani smažené kousky rybího masa na večerní tabuli s naším Ferdou zpočátku nespojovaly. Pozdější prozření znamenalo další hluboký otřes a malá Helenka se tak postupně stávala adeptkou na řadu hodin psychoanalýzy. Na Štědrý večer byl náš byt pokaždé vzorně uklizený, naleštěný, třásně na koberci učesané, stromeček, zásadně přírodní, krásně voněl jehličím, stůl zdobily mísy s ovocem a podnosy s cukrovím, ale máma pravidelně krátce po nadílce usnula, jak byla unavená díky předvánočnímu stresu, který si sama vyrobila.

Nicméně recepty na její bramborový salát bez majonézy a vánoční cukroví, především vanilkové rohlíčky, ve kterých na rozdíl od těch nabizených v supermarketech jsou skutečně ořechy, využívám dodnes. Sortiment cukroví jsem rozšířila o perníčky, které máma nesnášela od okamžiku, kdy se jich jako dítě přejedla a vzápětí se pozvracela. Moje děti, které už nejsou dětmi, dodnes vzpomínají na perníkové adventní kalendáře, což byla moje vlastní variace na produkt „dva v jednom“. Po nocích jsem tajně napekla drobné tvary, nazdobila je bílkovou polevou, popsala čísly a zavěsila na vařečku. Děti si každý den odstřihly jeden perníček. No a vařečka zůstala pro další použití. Jedna z nich se nesměla používat na vaření, protože jí děti namalovaly obličej a dostala dokonce jméno – vařena Mařena. 

Nejkrásnější Vánoce mého života byly Vánoce s našimi malými dětmi, s jejich bezprostředně vyjadřovaným nadšením, radostí a smíchem. Na svátky se pokaždé těšily a hlavně chtěly pomáhat, takže jsem pokaždé vyrobila těsta na cukroví o něco víc, protože těsto při vykrajování tvarů záhadně mizelo. Rohlíčky a linecká kolečka jsem zřejmě pekla velmi křehká, protože se spousta z nich při protahování vanilkovým cukrem nebo slepování polámala. No a ty polámané byly určené ke snězení, jak jinak. Jen mi občas připadalo, že na talířku přibývaly ty nepovedené a polámané kousky rychleji než v krabici ty povedené.  Na rozdíl od své mámy jsem méně uklízela a méně leštila, protože udržet pořádek v bytě s malými, lehce hyperaktivními dětmi mi připadalo jako předem prohraný boj. V každém případě jsem se pokaždé pokusila zprůchodnit minimálně úzkou předsíň se dveřmi nešťastně se otvírajícími dovnitř, protože při vyšší koncentraci hraček na podlaze (což byl v podstatě trvalý stav) se dveře nedaly otevřít a osoby, které se chtěly dostat do našeho bytu (třeba manžel), měly smůlu. V okamžiku, kdy děti odrostly a já jsem přestala pravidelně zakopávat o pískající hračky, lepit se na kousky plastelíny nebo si vyrábět díry do nohy při došlápnutí na kostky lega, pořídili jsme si kočky, takže teď pravidelně šlapu na štěrchací či pískající myšky, kloužu po kočičím stelivu, příp. si ráno vyndávám z pantoflí kočičí bezoáry…(rozuměj „blitky“) 

Nejkrásnější vánoční zážitek jsem si nechala na konec. Když se po štědrovečerní večeři ozvalo zvonění zvonečku, dcera ve věku batolecím přiběhla do obýváku a opatrně otevřela dveře. V pokoji už svítil stromeček a pod ním byly naskládány úhledně zabalené dárky. Dcera zůstala překvapením stát na prahu pokoje a s otevřenou pusou (doslova), zírala na stromeček. Když po pár sekundách znovu nabrala dech, chytila se oběma rukama v rozkroku a zaúpěla: „Jé, já jsem si čvrkla!“

Takže na závěr: Kdybych si Ježíšku, mohla něco přát, tak Tě prosím o jedno: Víc takových čvrknutí!

 

   
         
         
         
   

Zpět na seznam textů